ABB Cup - bolest a beznaděj
Na tento závod se vždy opravdu těším. Je to jeden z mála opravdových mtb závodů. Jenže to co přišlo před závodem byla beznaděj a stres. Večer jsem si připravoval jako vždy svoje kolo. Po výměně plášťů jsem zjistil, že mi nefunguje přední brzda. Zavzdušněná? To byla otázka? Ihned jsem začal obvolávat v devět večer kamarády, zda někdo nemá odvzdušňovací sadu. Nikdo neměl. Až Petr Křížek, kterému patří tímto obrovský dík, potvrdil, že ji má. Vzal jsem si auto od rodičů a jel z Liberce do Svijanského Újezdu. Nevyšlo to, brzda stále nefungovala. Po dvanácté večer jsem dorazil domů a šel spát. Ráno jsem vyrazil do Red Eight bike shopu za Petrem Šimrem. Opravdu při mě stáli všichni Svatí Petrové, to snad nejde ani jinak nazvat. V 9:20 bylo odvzdušněno. Jenže brzda netěsnila a někudy se nám tam dostával stále vzduch. Co teď? V 10:30 startuju z Jablonce. Pak řekl, že mi půjčí svoji přední brzdu. Šla tam, paráda. Volám rodičům, že potřebuji rychle hodit na start. Po cestě mě staví ještě policie. Prosím je ať mě rychle pustí. Povedlo se. Do Jablonce přijíždíme V 10:15. Nasazuji číslo, připravuji věci a v 10:25 si stoupám na start. Bylo to opravdu za 5 minut start.
Vyrážíme rovnou do dlouhého kopce z Jablonce až na Slovanku přes Bramberk. Nohy se mi okamžitě naplnily kyselinou mléčnou, ztuhly a nastalo neskutečné utrpení. Byl jsem nerozjetý, neprotažený. Míjel mě jeden biker za druhým. To bylo něco na psychiku. Paráda, to dojedu snad poslední. Na Bramberku jsem měl chuť říci konec, tohle prostě nezvládám. Pak jsem si ale uvědomil, kolik lidí mi pomohlo ať už od Sv. Petrů po rodinu a přítelkyni. Přece to nevzdá už kvůli nim. Zatnul jsem zuby a točil nohy. Díky bohu. Předjel mě Robert z libereckého Cyklofitu. Ochotně jsem se zařadil v terénu za něj a jel. Neskutečně mi to pomohlo a dodalo sil a chuti do závodu. Díky. Následoval prudký sjezd do Josefáče, a pak už jsme se blížili ke sjezdovce na Tanvaldský Špičák. Věděl jsem, co mám čekat, že tentokrát to bude opravdu bolet. Přijíždím pod sjezdovku. ,, Chceš pití“ volá na mě máma. Ne děkuju. Zařazuji absolutně ten nejlehčí převod co existuje, a posouvám se na špičku sedla a šlapu. Metr po metru ukrajuji v mlze sjezdovku. Pak přichází onen moment. Nejprudší část. Extrémní sklon. Nohy hoří, tep letí vzhůru , v hlavě mi tepe a v ústech cítím chuť krve. Už budu na hoře. Pak odpočinek a poslední úsek. Dal jsem to. Bomba vyjel jsem na jeden zátah Tanvaldský Špičák. Nahoře mě povzbuzuje táta a volá, ať přidámJ. Letím dolů po lesních pěšinách a cestách a vím, že teď už jen Černá Studnice a jsem doma. Ve stoupání se tam láme chleba. Všude teče voda a jsou volné kameny. Pak už to nejde, chvíli tlačíme a opět naskakujeme na kola. Následuje nekonečné stoupání. Najednou cítím jako bych chytil druhý dech. Když nemůžeš, tak přidej. Začínám míjet bikera za bikerem a posouvat se startovním polem dopředu. Vidím před sebou skupinku bikerů. Na vrcholku Studnice mají tak 40 vteřin náskok. Z kopce dolů pouštím brzdy na maximum. Dotahuju dalšího bikera a v závěrečném delším stoupání před cílem se dotahuji skupinku. Berou mě křeče. Pár krát se praštím do nohy, povolí to a míjím je. Z kopce jim lehce ujedu ovšem před posledním výšvihem před cílem je mám opět za sebou a jednoho vedle sebe. Najednou se z uličky ozve,, Honzi zaber“. Vytáhl jsem ze sebe snad všechny zbytky sil, co jsem měl a ujel jim. Tohle si už nenechám vzít. Do cíle přijíždím v čase 2:43 na 120.místě celkově a 22.místě v kategorii z 321 startujících a s vylepšeným časem o dvě minuty.
Ještě jednou děkuju Sv. Petrovi ze Svijan a Sv. Petrovi z Red Eightu. Moc díky kluci, že jsem se díky Vám mohl postavit na start ABB Cupu.