Cyklomaraton Hradec Králové z pohledu vítězné závodnice Vendy.
Hm jak to, že se ten Matěj vždycky nacpe tak dopředu, neměla jsem si dávat ráno ten koláč, hlavně neztratit klíčky od auta. Nevím, co se honí hlavou ostatním, když stojí na startu, ale já mám v hlavě naprostý chaos. Minuta do startu, pardon tak čekáme na zpožděné doprovodné vozidlo, půl minuty, tři, dva, jedna. Náhle mám v hlavě prázdno. Celý peloton se dal do pohybu. Tempo bylo velmi rychlé, jakoby nás ani nečekalo 30 kilometrů. Řekla jsem si, že pojedu úplný doraz hned od začátku. Uvidíme, co to udělá. Zjišťuji, že tohle tempo dokážu akceptovat, co víc, můžu pořád zrychlovat. Prý jsme v půlce. Kupodivu vůbec necítím únavu. Dneska by to mohlo dopadnout dobře. Trasa nás vede do lesa, kde začíná bahnitý terén. Volím špatnou stopu ve sjezdu, přední kolo se mi zabodlo do výmolu a následoval nekompromisní let přes řidítka. Rychle jsem se oklepala, ale jen jsem viděla jak mi skupinka, kterou jsem se celou dobu držela, ujíždí. Naštěstí se mi podařilo docvaknout se zpátky a pokračovat s nimi dál. Posledních pět kilometrů nás trasa vedla po loukách. Zdálo se to nekonečné, tak jsem byla ráda, když tenhle úsek skončil a najednou rup. Prasknul mi řetěz. To snad ne, neměla jsem tušení jak daleko zbývá do cíle. Dala jsem se do běhu. Těžko popsat to zoufalství, co jsem v té chvíli cítila. Začali mě předjíždět závodníci, na které jsem měla dvouminutový náskok. Do cíle jsem doběhla naprosto vyčerpaná, nicméně jsem na sebe strhla veškerou pozornost. Asi jsem vypadala dost zdrceně, že jsi mě všiml přítomný moderátor i Česká televize (později jsem se dozvěděla, že mě pád kromě bahna poznamenal i krvavým šrámem na bradě). Odklidila jsem se z cílového prostoru a šla jsem se s Matějem kouknout na výsledky závodu. „Vendy co blbneš, vždyť jsi první.“ Krásný pocit stát na tom nejvyšším stupínku, Vám povím. No a tak to dopadlo v Hradci, pro vítězství jsem si musela sice netypicky doběhnout, ale o to větší jsem z něho měla radost!