Jizera 1122 m.n.m. aneb cesta za hvězdami
Jizera 1122 m.n.m. aneb cesta za hvězdami
Bedřichov 19 hodin a 30 minut. Teplota lehce pod bodem mrazu. Zapínám čelovku, zacvakávám tretry a vyrážím směr tajuplné noční Jizerské hory. Mráz do tváří příjemně štípe a zahřívám se až ve výjezdu, který mne žene do nočního Kristiánova. Je tu absolutní klid, nikde nikdo. Vydávám se cestou dál na Rozmezí. Konečně mi je fakt teplo. Cesta vede pořád mírně do kopce a tělo se dostává do provozní teploty. Najednou se ze zatáčky vyřítilo staré BMW a plnou palbou mi to pustilo dálkovými světly do očí. Tak tohle lesáci fakt nebyli. Cesta se táhla lesem, až jsem konečně vyjel na Rozmezí, kde se mi naskytl první úžasný výhled. Dokonalá tma. Při pohledu na noční jasnou oblohu mi začal běhat mráz po zádech. Byla to krása. Nacvakl jsem opět tretry a pokračoval směr Knajpa a na rozcestí Pod Jizerou. A je to tady. Už jen 1,5 km a jsem na vrcholu. Snažil jsem se pokračovat po pěšině v sedle, jenže asi po 50 metrech jsem zjistil, že ve tmě to prostě nepůjde. Vzal jsem kolo na záda a pokračoval směrem vzhůru. První přestávka, druhá přestávka. Protahuji záda, ruce, propadávám se do rašeliny a tretry kloužou po kamenech a namrzlých lávkách ze dřeva, které musím obcházet. Občas se musím hodně skrčit či sundat kolo ze zad nebo natočit, abych se vůbec vešel mezi stromy, které lemují celou cestu. Dorážím na planinu a vidím, že mě čeká menší lezecká pasáž v mokrých a bahnem pokrytých tretrách a kolem na zádech. Balancuji a koukám kam šlápnout. Najedou rychle odvracím krok a srdce se mi zastavilo. No sakra, tam kdybych šlápnul, tak spadnu až po pás a zaseknu se o kolo. Byla tam nenápadná průrva mezi šutry. Tak to bylo jen tak tak. Kolo držím jednou rukou a druhou se chytám a přitahuji o kámen, který leží hned vedle.
Mám to za sebou. Teď už jenom se přebrodit přes bahno, projít smrčinou a jsem tu. Ani nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale pohled, který se mi naskytl, když jsem konečně vylezl na Jizeru, stál za to. Dokonalá noční obloha. Ani to nejde slovy popsat. Kolo nechávám pod vrcholem, beru čelovku a lezu vzhůru na skalnatý vrchol Jizery. Jsem tu. V dálce svítí města a já jako bych stál uprostřed hvězd, které jsou všude kolem. Dělám vrcholovou fotografii a lezu dolů. Oznamuji přítelkyni po telefonu, že jsem na vrcholu a v pořádku. Odpověď byla svérázná: ,, magore !“. Ještě další telefonát tátovi a frčím stejnou cestou dolů. Připadám si, jako by mě někdo honil a nebo to byl nějaký extrémní závod. Kolo držím pevně v ruce a běžím dolů. Balancuji na kamenech, propadám se do bažiny. Po chvilce vylézám z lesa a mířím na rozcestí Pod Jizerou. Jsem tu. Přežil jsem ve zdraví. Beru si hroznový cukr, tyčinku a vyrážím směr Bedřichov a domů. Cesta nazpátek už byla v pohodě. Pár kopců a sjezdů a jsem v Bedřichově.
Když jsem v půl osmé vyjížděl, čekal jsem, že to bude pěkný zážitek, ale tohle stálo opravdu za to, a proto jsem napsal tenhle report a chtěl se s vámi o podělit.
Užívejte života. Honza
