Letecký den na Bohemia mtb maratonu
Letecký den na Bohemia mtb maratonu
S dobrou náladou a velkou chutí jsem ve čtvrtek ráno jel na maraton do Nového Boru. Po čtyřech cross country už byla nedočkavost na pěkný maraton opravdu veliká. Do Boru jsme přijeli ve dvou. Na start se taktéž postavila Denisa, která přijela z Itálie a odskočila si na závod. Pár dní před závodem ještě brala antibiotika.
Začalo se poměrně rychle a po projetí města jsme se vrhli do terénu. Letěli jsme po lesních pěšinách a tempo bylo hodně svižné a nohy hodně těžké. Konečně se mi snížil tep a uklidnil jsem se a začalo se mi jet lépe. Zhruba na 8-10km jsme letěli z kopce po kamenité cestě. Z pravé stopy jsem se chtěl posunout do levé, když v tom najednou za mnou někdo zařval ( ,, bacha vole“). Na kole bohužel nevlastní zpětná zrcátka. Střetnul jsem se s bikerem, který jel za mnou. Rozhodilo mne to a už jsem letěl. Pak už si pouze pamatuji, jak ležím na kraji cesty v klubíčku, pak na čtyřech. Vyražený dech, hekám a straně mě vše bolí. Najednou u mě někdo zastaví, mluví na mě, vůbec nevnímám ( ,, koukni se na mne, koukni se mi do očí dělej koukni “ ) jsem ok říkám. Nasedá na kolo a říká, že dá vědět pořadatelům, že se tam někdo rozšvihal. Nasedám na kolo. Sjíždím z kopce a v hlavě mi běhá spousta myšlenek. Má to cenu dojíždět. Nikdo by mi to za zlé neměl. Na křižovatce polévám odřené nohy a ruce a nevzdávám to a jedu dál. Netuším zda to bylo naštváním, že ani dotyčný, který musel vědět, že jsem se rozšvihal nezastavil a jel dál jako by nic, nebo bojovat sám se sebou a dokázat si, že na to mám. Roztočil nohy zakousl se a jel dál. Začal jsem dohánět jednoho bikera za druhým. Na občerstvovací stanici jsem si vyčistil lehce rány a lehce je ochladil studenou vodou. Následoval sjezd po louce na tvrdé udusané hlíně. Najel jsem tam nebojácně a odhodlaně. Přední kolo mi sklouzlo v kolejnici od traktoru, která tam byla, a už to bylo. Bohužel naražený loket a ramena to neunesly a letěl jsem. Vstal jsem a už jsem snad nevěřil ani vlastním očím. To snad není možný. Zase. Srovnal jsem sedlo, nasedl na kolo a pokračoval do cíle. Už pouze tempem, tak abych dojel a byl ve výsledkové listině. Rychleji to ani nešlo. Po rovinkách a ve výjezdech jsem jel pouze s jednou rukou. Loket mi napuchl jako bych tam měl tenisový míček. Ze sjezdů jsem si párkrát zařval přiznávám. Asi 13 km před cílem jsem zastavil u baráku a prosil o vodu. Bylo mi fakt blbě. Pán, který mi připomínal válečníka o váze asi 100 kilo a dvou metrech mi přinesl vodu. Okamžitě jsem chladil loket a ozvalo se od něj jen (,, no doprde.. co to máš s loktem“). Poděkoval jsem a pokračoval jsem dál a po 2 hodinách a asi 45 minutách jsem přijel do cíle. Rovnou jsem zamířil do sanitního vozu na ošetření. Kartáček a peroxid, myslím, že stačí říci a nemusím pokračovat. Závod byl opravdu výživný. Odnesla to helma, která praskla, kalhoty, naražená obě ramena a sedřený jsem úplně všude. Teď se dávám do kupy. Helma je objednána a ve čtvrtek se postavím na start závodu CMT Liberec na 56km. Bude to asi pěkně bolet J. Denisa dojela do cíle na 8.místě v kategorii a na trase si taky užila své, křeče do nohou a nějaká ta krize. Každopádně nevzdáváme a dojíždíme J a bojujeme.
Tímto bych velice rád poděkoval své přítelkyni, která kolem mne 3 dny běhala a starala se o mne, a měl jsem se jako v tom nejlepším hotelu:) taky bikerovi, možná byli dva co zastavili po mém pádu a pomohli mi. Veliké díky chlapy a pak též zdravotníkovi Zdeňkovi a sestřičce za ošetření díky moc.
Honza